POZOR, NESAHAT !

20.04.2021

Moc toho o životě nevím. Ani jsem však nikdy nechtěl. Když jsem pozoroval lidi, vždycky mě hrozně rozčilovali. Pořád jenom přemýšleli a přemýšleli. Přemýšlením často ztráceli spoustu času a všechno kolem hrozně ubíhalo. A to mě nebavilo. Možná to bylo tím, že jsem vlastně nikdy nevytáhl paty ze svého brlohu a nikdy neviděl možná opravdový svět. Někde tam třeba byl. Tam venku. Svět plný dobrodružství a záhad, tajemství, která každý touží objevit, sny, které každý touží žít. A já toužil taky. I když jsem většinu času byl hrozně nespolečenský a zatrpklý, chtěl jsem všechno vidět a slyšet a cítit. Alespoň tak, jak by mi to bylo umožněno.

Jenomže čas míjel. Tak to s časem bývá, to už jsem vám říkal a já pořád trčel tam, kde jsem trčel v podstatě od začátku svého života. V květinářství na rohu ulice. Bylo tam docela příjemně. Nejlepší to bylo v létě, tedy pro mě. Vzduch byl krásně teplý, ale ve stínu pod policemi bylo zase zvláštně vlaho a milo. Asi jsem si neměl nač ztěžovat. Jenomže i můj předlouhý suchý život byl přece jen jeden a byl křehký a nutkání žít ho ve mně sílilo každým dnem více. Aniž bych to tušil moje vysvobození se však blížilo.
Mou vstupenkou na svobodu ze spolehlivého útočiště se stala Klára.

A bylo to takhle. Jedno odpoledne. Jedno vážně, vážně teplé odpoledne, kdy jsem málem vypustil duši, a to jsem kaktus, vážení, do krámku vtrhla jedna zmatená ženská. Spíš to vypadalo, že moje květinářství se stalo její rychlou skrýší. Zapadla dovnitř zpocená a udýchaná a očividně zchvácená. Zřejmě byla po sprintu, a tak se u nás chtěla ochladit.
Blbost. Stoprocentně před někým zdrhala.
A to vám povídám, já na to mám nos.
Nervózně se rozhlížela po obchodě. Až to Helinka nevydržela.
Helinka byla moc fajn prodavačka a moje pečovatelka. Věděla přesně, co mám rád a pořád mě něčím ostřikovala.

A tak tedy Helinka k té ženské promluvila.
"Slečno jste v pořádku?"
Ta ženská vykoukla skrze výlohu ven do ulice.
"Je tam ještě?" opáčila se strachem v hlase.
"Proboha, kdo?" Helinka k ní vykročila. To byla celá Helinka, hrozně starostlivá.
"Můj bejvalej."

Aha, jako bych to neříkal. Tak se to pěkně rozčíslo. A mě to začalo zajímat.

Helinka se vyklonila mezi květinami k oknu.
"Nikoho nevidím."
"Uf, tak to bylo o fous. Myslela jsem, že se ho nezbavim," odfrkla si ta ženská a utřela si pot z čela a omluvně se usmála.

Bylo to kapánek trapné, co si budeme povídat.

"Tak abych tu jenom tak nestála. Máte nějakou pokojovou rostlinu?" podívala se na Helinku a začala ze zcela jiného soudku.
"Co by se vám tak líbilo?"
"Něco, o co se nemusim moc starat a hlavně něco, co my tak rychle neuschne."

Tak a bylo to.
Helinčino oko putovalo po krámku. Putovalo a putovalo až se zcela neodvratně zabodlo do mojí maličkosti.
"Co takhle kaktus?"

A tak jsem poznal Kláru. Bylo mi tak báječně, když se pro mě natahovala skrz džungli, která mě za ta léta obklopovala.
"Au, kurňa. Ten má teda trny," vyjekla a začala si cucat palec.Chtělo se mi smát. Samozřejmě jsem se nezasmál. Trny? Mě to ale bylo jedno. Chtěl jsem na svobodu, chtěl jsem jít s Klárou třeba až na konec světa.
A i když život s ní nevypadal na příliš dlouho trať a můj konec se zřejmě začal kvapem přibližovat, těšil jsem se.

A tak jsem naposledy pohlédl na Helinku, když mě balila do skoro průsvitného papíru a naposledy jsem mrknul na obchod. Pak jsem zmizel v tašce.

Nebylo to nic moc, ale vzrušením jsem skoro nedýchal. Klára dlouho chodila, občas mě někde odložila. Pak mě zase vzala a zase jsem se houpal do rytmu její chůze. Občas taky trochu nadávala, mudrovala si pro sebe. Nějak se mi ta holka začala zamlouvat. Rád bych si mudroval s ní, kdybych mohl.

Na světlo světa jsem se podíval až pozdě odpoledne, kdy mě Klára vybalila z tašky a položila na jídelní stůl v kuchyni. Zřejmě jsem teď byl v jejím bytě. A bylo tam hezky. Bylo tam čisto a sucho, zmateně a přitom útulně. Tak jsem poprvé spatřil něco jiného nežli listy toho samého otravného fíkusu, co mi pořád vyprávěl trapné historky pořád a pořád dokola. Cítil jsem se svobodně. Klára mě pořád někam přendávala. Vždycky, když už se mi líbilo tam, kde jsem byl. Zase po chvíli přišla a dala mě úplně jinam. Po dlouhých minutách jsem spočinul vedle gauče na malém dřevěném stolku.

"Líbí se ti tu?" promluvila ke mně.
Já samozřejmě neodpověděl. Protože všichni víme, že kytky nemluví.
"Musela jsem si tě koupit, abych zahnala tu trapnou scénu. Tak se nezlob, chlape," podívala se na mě a zamyšleně mě zase o pár stupňů otočila. Teď jsem viděl i na televizi. Hurá.

Klára byla stejně pozoruhodná. Moc mě bavilo jí pozorovat, jak vaří, jak běhá po kuchyni a pořád se nad něčím rozčiluje. Jak se dívá na televizi, a přitom se nedívá, protože si současně u toho čte knížku nebo ranní noviny. Jak se upravuje před zrcadlem a šklebí se na sebe, jak denně otevírá dveře na balkon, jen aby nebylo ticho a ona se necítila tak sama. Často si zpívala a tancovala po pokoji, pustila rádio na plné obrátky a celý byt se chvěl s ní i se mnou zároveň. Občas taky usnula na gauči v oblečení, ve kterém přišla z práce. Já se na ní díval a vždycky přemýšlel, o čem se jí asi zdá. A jestli i za zdmi bytu žije stejný život jako tady se mnou.

Někdy nahlas telefonovala a já poslouchal, i když se to nemá. Pak položila telefon a zase mudrovala. Sedla si ke mně a zoufale se zakutala do polštářů.

"Idiot jeden. Nechápu, jak jsem s takovym pitomcem mohla chodit. No chápeš to?"
To mluvila ke mně. To dělala často.

"Ještě má tu drzost po mně chtít, abych mu vrátila ty jeho blbý hadry. A to víš, že mu je vrátim. Nejdřív si ale zaplavou v záchodě. Ne, to neudělám. Já nevim. Co myslíš? Ty furt mlčíš. Život je děsnej. Achjo."

A takhle jsme spolu vedli dialogy. Já mlčel a ona mluvila. Já ale poslouchal, a proto to byly dialogy.
A byl to náš svět. Teda hlavně můj, protože já zatím žádný svět nikdy neznal. Vnímal jsem Kláru jako parťáka a taky tak trochu jako průvodce. A byl to dobrý průvodce, vážně jsme si sedli. Jenom mi bylo někdy líto, že jsem pro ni němý. Protože za tu dobu, co jsem ji znal, bych toho byl tolik řekl. Co si myslím o ní i jejím bytě i životě, který vede, a se kterým ne vždy souhlasím.
Anebo bych jí pomohl. Ale takhle jsem tam jenom den po dni tupě stál na tom dřevěném stolku a zcela nevinně pozoroval Klářin svět, blázinec, který jsem se snažil pochopit.

Asi jsme na celou záležitost měli však s Klárou zcela odlišné názory, protože já myslel na to, jak utěšit ten její každodenní smutný výraz. Kdežto ona myslela hlavně na chlapy. A já se stal, aniž bych to chtěl, velikým důvěrným pozorovatelem. Ne vždy to byla příjemná zkušenost a zážitek, to vám řeknu hnedle z kraje. Ale v obchodě jsem vždycky sníval o dobrodružství.
Klára mi ho tak servírovala trochu jinak a trochu ve větších porcích, než bych si kdy myslel, že dostanu.

Klára, moje Klára. Ta holka jedna bláznivá.

© 2022 Kamila Rybářová. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!