POZOR, NESAHAT ! 2

JARDA

Začala se šňůra, dlouhá cesta za štěstím. Za Klářiným štěstím, která nebrala zajatce a neohlížela se na krvácející oběti. Klára si šla tvrdě za svým. Asi za svým snem. Nebo za infarktem. A já byl vždycky u toho.

To takhle bylo jednou příjemné sobotní odpoledne. Slunce za okny svítilo. Já se vyhříval a do své suché mízy nasával tu nádheru. Klára byla někde venku.
Achjo, venku. A já byl sám. Ne však dlouho. Ve dveřích zašramotil klíč.

"Boty si nech někde tady."
Slyšel jsem Klářin hlas z předsíně. Ovšem těžké šouravé kroky byly někoho jiného.
"Máš to tady moc pěkné," zazněl vedle mužský hlas.
A už stáli v obýváku a Klára to tady tomu maníkovi všechno ukazovala. Jmenoval se Jarda. To bylo teda jméno. Zasmál bych se, ale po chvíli mě i tak přešel smích.
Klára zrovna přešla k balkonu.
"No a tohle je Herold, můj miláček." My tady máme nějakého Miláčka? Otočil bych se po pokoji, kdybych mohl. Jenže po chvilce jsem si uvědomil, že to asi poukazuje na mojí maličkost. Ale no tak. Kdybych se mohl zastydět, zastyděl bych se. A já jí měl tak rád.
To byla teda pěkná podpásovka. Na chvíli jsem ztratil chuť je poslouchat a vlastně vůbec žít s tímhle jménem. Ale zvědavost byla zvědavost, takže jsem se relativně rychle oklepal a vrátil se zpátky do reality.

"Dáš si něco?" To už mluvila Klára z kuchyně a vyndávala skleničky ze skříňky.
"Vodu," odvětil suše Jarda.
Pch, Jarda.
"Nechceš třeba pivo?" ozvala se zase, pro jistotu.
"Nepiji alkohol."
Myslím, že v tu chvíli jsme alespoň v duchu s Klárou dali oba oči v sloup. "Udělala jsem jednohubky. Dáš si?"
"Co to je?" Jardu to očividně zaujalo, zřejmě o tom nikdy neslyšel.
"No, to je tohle," Klára vyndala zaraženě celý tác z lednice.
Hm, hezky to tam zavonělo. "Je to pečivo z pšeničné mouky?" Jarda se teda rozjel.
Klára položila tác na stůl. "Je to nakrájenej rohlík."

A bylo to tady.
Začal jsem cítit Klářin vzrůstající vztek. To bylo prima. Uměla tak krásně vybouchnout. Zatím se však poměrně držela. Vydrž Kláro!

"Ochutnám tedy," ozval se Jarda. Možná jen z čiré trapnosti.
"To je cibule?" vyjekl po prvním soustu a mával s ní Kláře před očima.
Vypadalo to, jako by ho spíš kousla včela, než že by on kousnul do cibule. Klára jen vykuleně stála.
"Proboha!" Ten chlap začal jančit, běhal po kuchyni s cibulí v ruce a měřil se tep.
"Mám na ní alergii!" Zavřeštěl zase.
"Vždyť si do ní ani nekous." Klára se ještě pořád držela.
"Ale olízl jsem ji, já to poznám. Takhle to začíná. Cítím, že rudnu."
Popadl brašnu, se kterou přišel a doslova utekl. Práskly za ním dveře od bytu a byl ten tam.

Klára opařeně stála, v rukou tác. Po chvíli ticha se podívala na mě. "No chápeš to?"
Ne, nechápal jsem to a bylo mi to jedno.
Doufal jsem, že toho blázna už nikdy neuvidím. Bohužel opak byl pravdou.
Když se nachýlil večer, Kláře zazvonil telefon. A kdo byl na druhém konci? Jarda.
Domluvili se na omluvné večeři v neděli večer u Kláry. Nepochopil jsem, co je omluvného na tom, když bude Klára zase vařit a on jí to nejspíš zase všechno zkritizuje. Ale bylo ta Klářina věc. A já neumím mluvit, to už jsme si vyjasnili. Takže to na mě nikdo hodit nemůže, že jsem jí nezarazil.

A uběhlo to jako voda a byla neděle a blížil se večer a Klára se už skoro hodinu čančala u zrcadla. Moc jí to slušelo, ovšem pro Jardu jí bylo škoda, to vám řeknu.

Někdy kolem osmé večerní zazvonil zvonek u dveří a večer se mohl začít.
Klára k nim rychle přiskočila.
"Tak jak ti je?" Optala se hned ještě, než si Jarda odložil. Pch Jarda.
"Je mi lépe. Nedávám ti to za vinu. To se může stát, neupozornil jsem tě předem," prohodil mimochodem, když si zouval boty.
Zase jsem cítil Klářin pohled. Začínalo mě to bavit.
Přesunuli se do kuchyně. Jarda si automaticky sedl ke stolu. Klára chvíli pozorovala, jak si na klín rozkládá a úhledně rovná ubrousek a přendává slánku o půl centimetru k pepřence.
Podívala se zoufale na mě a sáhla po vínu. Než by Jarda řekl švec, vyžahla celou skleničku.
Pak si chvíli povídali, než se upeklo hovězí. Tedy spíš povídal Jarda.

Občas se ozvalo Klářino "Aha." Nebo "Hm, to je fakt zajímavý." A jinak nemluvila, poněvadž to nestíhala.

Když na stole přistála večeře, vypadalo to opravdu lákavě. Ovšem to si Jarda asi nemyslel. Klára do sebe loupla třetí sklenici vína, a tak jeho zkoumavé pohledy už tolik nevnímala.

"Omlouvám se, nebudu jíst," ozval se ten chlap, jakmile se mu Klára chystala nandávat.
Její ruce sklouzly na stůl a zaťaly se v pěst.
"Nejím maso," podíval se na ní s provokativním úsměvem.
Popravdě, bylo mi Kláry fakt líto.
"Ale co kdyby sis nandala a já ti mezitím budu něco vyprávět."
Klára sklouzla na židli, nandala si vrchovatě a nalila čtvrtou sklenici vína. Tenhle večer byl opravdu zajímavý. Jarda jí stihl, během toho, co Klára večeřela, převyprávět o svém dětství, studiu a svých pracovních cestách do Skotska, kde studoval chov horských krav.

Zrovna, když vypravoval, jak sám odrodil tři telata, přičemž jedno bylo bílé, druhé strakaté a třetí se rovnalo odstínu sépiová hněď, Kláře ruply nervy.
Pleskla sklenkou o stůl. Podívala se na mě, podívala se na něj, vstala, hodila talíř do dřezu, šla do předsíně, vzala jeho boty a hodila mu je ke stolu.
Pak připitým hláskem zahřměla: "A ven!"

A tak jsem poznal Jardu. A pak se s ním záhy rozloučil.

Klára se druhý den po práci rozplácla vedle mě na gauči. Chvíli ležela, dívala se do stropu. Pak se začala smát. "To byl ale blbec co?"
Kdybych uměl mluvit, souhlasil bych a smál bych se s ní.