Váš první polibek

04.10.2022

Jsem jako jiskra. Vzplanutí. Pocit beztíže, který trvá jen vteřinu, ale cítíme ho, vnímáme a chceme, aby nikdy nepřestal. Pocit, že svět vlastně neexistuje, že se vznášíme v časoprostoru bez pravidel a život, život nám leží u nohou. Pocit plný pocitů bez studu a přetvářky, bez strachu z odmítnutí. A najednou je vše prosté, jednoduché jako dech, jako tlukot vlastního srdce. Vše je přesné a jasné. A vesmír ví, že tohle je ta chvíle. Chvíle bez konců a začátků, chvíle mezi chvílemi. Chvíle propojení, kdy se odevzdáme a magnetismus drží naše duše v sevření tak silném, že nemůžeme jinak. Okamžik, pro který se nesmí přestat žít. Okamžik, pro který jsem byl stvořen.

To já jsem ten okamžik, okamžik prvního polibku. Jsem tím, co všichni hledají. Vše, po čem touží a nikdy nepřestanou. Sní o mně, píší básně a doufají, že jednou se pro ně stanu. Jsem něco nepodstatného a přitom strašně důležitého. Vždy jsem byl a budu ten úžasný moment, na který nikdy nezapomenete. Ten talisman, který už bude navždy něco znamenat. Talisman, který uchová vzpomínku.

Byl jsem mockrát a mockrát ještě budu. A jsem stejný, vždycky však úplně jiný. Pokaždé je to jako se znovu narodit a prvně prozřít, prvně se nadechnout a cítit. Někdy je kolem toho moc cavyků a já se třesu nedočkavostí. Někdy jsem moc uspěchaný a nedotažený, někdy jsem romantický a jindy hrozně odbytý. Někdy jsem z lásky a jindy jsem vlastně jenom zradou. Vždy jsem ale šťastný, že jsem a že na mě lidé ještě zcela nezapomněli. Zvlášť v téhle době, kdy svět uhání nepředstavitelnou rychlostí. Manželé a manželky, milenci, milenky, přátelé
a staré lásky. Někdy zapomínají, že jsem, že mě nic nemůže nahradit. A že někdy můžu být vlastně to poslední, co zbývá.

Často pláču, když jsem loučením a často křičím smíchy, když jsem shledáním, spojením a novou příležitostí. A je to zvláštní. Byl jsem vším a vším budu. Cítil jsem něhu i nenávist. Cítil jsem strach i vášeň. Téměř vždy jsem cítil, že jsem tam, kde mám být, že jsem správně.
Čím jsem však starší, stává se, že ne úplně vždy jsem z lásky. Láska je mojí potravou. Potřebuji vzplát, hořet, pálit, spojit a už nikdy nepustit. To už je ale tak vzácné, až někdy bývám slabý
a někdy mívám strach, že už vlastně nikdy nebude láska jako dřív.

Zažil jsem toho zkrátka mnoho. Je těžké se rozpomenout na ony momenty a čím více stárnu, tím méně si pamatuji a tím méně cítím. Jen pár příběhů vyčnívá. Takové příběhy, které se mi vryly do paměti. Příběhy, které jsem napsal já sám. A nejsem nafoukaný nebo samolibý. Jsem silný. Někdy tak moc, až mívám pocit, že nemůže být nic víc nežli já a ta chvíle. A někdy jsem ta jediná věc, která dokáže vše změnit. Polibek, který rozvrátí dosavadní úmysly srdce, přebije a přemaže to, co bylo. Polibek, který promění svět. Dokážete si to představit?

Zažil jsem to. Několikrát. Byl jsem tam. Já byl tím polibkem. A i když je takových příběhů více, existuje pouze jeden, který vystoupil z té hromady nakupených emocí
a vzpomínek. Jedna chvíle, která se zapsala hluboko do mojí paměti. Jeden osud, kterým jsem žil až do úplného konce. Nejsem zběhlý vypravěč a nemám příliš času, ale myslím, že pro jednou bych mohl ztratit pár slov a podělit se tak o jednu vzpomínku.

Není tomu tak dávno, kdy jsem si uvědomil, že láska není taková, jaká bývala dřív. Zesmutněl jsem a propadl beznaději. Možná jsem tehdy i sám méně byl. A bylo to období, které zažívá každý, kdo se najednou zbaví ideálů, prohlédne lest a zjistí, že svět není takový, jaký by si ho přál. Že někdy se osud zkrátka odvrací a je krutější, než býval. Anebo to není práce osudu. Možná lidé jsou ti, kteří můžou za všechny ty potíže. Asi ano.

Právě v této době jsem potkal jednoho muže. Říkám muže, avšak možná to byl pouze chlapec, který se mužem snažil stát a dospět. A já byl u toho a schovaný mezi světy jsem ho sledoval. Možná proto, že mě zaujal a možná proto, že jsem nemusel být nikde jinde. Dlouho jsem totiž nepotkal tak uzavřené srdce a to byla výzva, nejen pro mě.

Tak jsem se vznášel kdesi v jeho blízkosti.

"Hej vole! Nestůj tu a pomoz nám nakládat."

Chlapec stál v ústraní, zatímco jeho kumpáni překračovali mrtvoly dvou strážných a předávali si velké dřevěné bedny. Nákladní auto se plnilo a všem bylo jasné, že tady jde o čas.

"Proč tu ten šašek furt stojí a čumí? Ať se pohne!" zahřměl hluboký hlas. "Tak co je vole? Seš hluchej?"

Chlapec stál vyrovnaně a vystrašeně zároveň. Něco mu bránilo projevit svoje pocity.
"Tohle není správný."

"Že neni? Ty seš v tom namočenej. Tys jednoho sejmul. Tak se netvař jak svatej a hejbni sebou nebo tě osobně vodprásknu. Žádný krysy tu nestrpim!"

"Donutils mě!" ozval se chlapec a otočil se k odchodu. "Kašlu na to, znovu sedět nepůjdu."

"Cos to řek?" hlavní kápo na něj namířil svoji zbraň. "Nenechám tě jen tak vodejít ty kryso."

Z mého úkrytu to vypadalo děsivě.

"Ještě jeden krok a je po tobě," ozval se znovu.

Chlapec se zastavil. Slyšel jsem, jak mu bije srdce, bouřlivě a vystrašeně.

"Víš co, vypadni. Stejně seš tu k ničemu. Ale zítra s tebou počítám, budeš tam, kde jsme se domluvili, jinak...," dotkl se zbraní chlapcova zátylku a naklonil se k jeho uchu, "...seš mrtvej. A jestli uděláš nějakou hloupost," usmál se, "najdu si tě."

Cítil jsem chlapcovu tíseň, jeho oči vytřeštěné hrůzou, jeho zaťaté pěsti i mráz, který mu po těchto slovech přeběhl po těle. Avšak byl zvyklý na to, jak s ním druzí mluvili, jak mu bylo vyhrožováno i ubližováno. Po nějakém čase si získal zvláštní imunitu, odolnost a ještě víc se zatvrdil a propadl sám do sebe.

Jeho chodidla se jako těžká kotva odlepila od země, vydal se pryč. Byl jsem mu v patách. Nejdříve šel pomalu, hrdě. Jak se však vzdaloval kumpánům z dohledu, jeho krok
i dech zrychlily. Když vyšel na potemnělou ulici, jakoby se po dlouhých hodinách znovu nadechl a připustil si, co se vlastně stalo. Cítil jsem jeho strach. Věděl jsem, že to, co má v sobě, je dobré. On však ne. Všechny činy, které napáchal, ho přesvědčovaly o opaku. A já se vznášel kdesi nad jeho podvědomím a přemýšlel, proč se tohle vlastně děje. Přemýšlel jsem o druhé šanci, o novém začátku, jiném životě, svobodě a lásce. Díval jsem se na něj s lítostí v očích, jak se nenávidí a došlo mi, že je to jenom člověk, bytost plná chyb a omylů. A já nejsem bůh, vlastně jsem ani v té chvíli nikde neexistoval. A tak jsme pro sebe zbyli.

Ve chvílích, ne těch mých, jiných, jako byla tato, se hodilo, když zasáhl osud. Když otevřel své vševidoucí oči, vstal a poslal znamení.

A ano, to se stalo.

Přes silnici, provázenou jen chabým pouličním světlem, se k nám přibližovala dívka. Ladně a lehce se houpala v chůzi a očima přimhouřenýma luštila písmenka poskládaná v knize v jejích dlaních. Ve večerním tichu byl slyšet klapot jejích bot i její zamyšlené broukání. Bylo to krásné znamení. A já toho musel využít.

Nedívala se na cestu. Chlapec seděl na schodech opuštěného a potemnělého krámu
s hlavou v dlaních. Nedíval se ani on. Zdálo se, že chvíle střetnutí, kterou jsem považoval
za nejvíce vzrušující, bude zcela promarněná. Vzhlédl jsem k nebi a zavolal k osudu. Někdy si přeci musíme pomáhat.

Zafoukal vítr. Z dívčiny knihy vylétl kousek papírku a jako peříčko opsal ve vzduchu piruetku, až klesl na zem k chlapcovým nohám. A tak jsem měl na půl vyhráno.

Chlapec vzhlédl.

V jeho pohledu jsem chvíli luštil, na co asi myslí. Působil okouzleně. Rozhodně jsem také viděl záblesk něčeho známého a přitom strašně vzdáleného.

"Adame?" hlesla překvapeně dívka a zaklapla knihu.

Chlapec nervózně vstal, snažil se o úsměv. "Ahoj! Co tu děláš v tuhle dobu?"

"Co ty tady děláš v tuhle dobu?" podívala se na něj se zájmem v očích.

"Jen se tak procházím, přemýšlím."

"Já vlastně taky," usmála se na něj. "Je tady volno?" ukázala na prázdné místo na schodech.

A takovou já mám moc. Už jsem na to téměř zapomněl. Sledoval jsem, jak si chvíli povídají, jak se jiskry v jejich očích navzájem odrážejí a vrhají světlo do jinak smutné, noční ulice.

"Pořád bydlíš tady ve městě?" zeptal se chlapec po chvíli.

"Vlastně ne, jsem tu jenom na prázdninách u tety. A co ty?" zadívala se na něho.

"No, já...vlastně taky jsem tu na prázdninách, tak nějak."

"Vážně? Víš, co by bylo fakt supr?" Jiskry jí v očích téměř hořely. "Jít se zítra večer podívat na ohňostroj k řece."

"Večer? Zítra? Já, já nevím. Asi budu mít něco na práci. Promiň," hlesl poraženě se steskem
a vinou.

"Na práci? O prázdninách? No tak," žďuchla do něj ramenem, "je to tak dávno, co jsem se viděli a já se tu fakt nudím," ušklíbla se.

Chlapcovo svědomí málem vyletělo z jeho nitra do tmy. "Asi už půjdu," vstal a nervózně se rozhlédl kolem.

Znervózněl jsem i já. Ne, teď ještě neodcházej!

"Dobře", vstala i ona nerozumíc tomu, co se zrovna děje v jeho mysli.

"A ten zítřek?" zkusila to znovu.

Chlapec se zasmušile sklonil pro její knihu. A já tak nějak cítil, že možná přijde moje chvíle, musí. Protože, kdo bych jinak byl, kdyby mi tohle mělo jen tak proklouznout mezi prsty.

Když jí knihu podával nazpět, navzájem se dotkli.

A to byla ta chvíle. Ten dotek.

Vzhlédli na sebe a vesmírem proletěla jasná zpráva. Jejich oči se totiž navzájem setkaly a i z dálky jsem v nich mohl číst tichý, průzračný signál. Koutky jejich úst se vznesly k úsměvu a já věděl, jak ten chlapec touží po tom, aby to všechno byla pravda a jeho život byl takový, jaký je právě teď, úchvatný, kouzelný a naprosto snadný.

Vznášel jsem se nad nimi a hrozně se mi chtělo být. Dlouho jsem se necítil tak potřebný a snad možná i chtěný. Nějak jsem však stejně dávno věděl, že to prostě udělám, snad jen pro jejich vlastní dobro.

A tak se to stalo. Chlapec natáhl ruku, něžně ji pohladil po tváři a přivinul k sobě. Hlavou mu náhle proletělo milion myšlenek. V tu chvíli však vnímal jenom tu jednu jedinou. Napětí vybuchlo ve střípky jiskřícího vodopádu, který zaplavil ulici. Všechno, co bylo, najednou nebylo a mně se chtělo křičet radostí.

Zase jsem byl, zase jsem cítil tu dávno ztracenou jiskru. A bylo to jako kouzlo.

Vpil jsem se do toho okamžiku a doufal, že nikdy neskončí. Že v téhle jiskřící spirále budou spolu se mnou plout a existovat staletí a nikdy nás nikdo nezlomí.

Jenomže nejsem věčný, i když bych si to přál a všechno jednou pomine, ač by nemělo. Pořád si říkám, že život stále ubírá z těch nejhezčích okamžiků a rád nás vrací zpátky do reality.
Tak jako teď.

Zaslechl jsem chichot. To je dobré znamení.

"Tak nějak nevím, co se to zrovna stalo," červenala se dívka a oči jí skrz řasy modře zářily v pouliční tmě. Kdybych snad nebyl tím, čím jsem, byl bych se do ní zamiloval sám.

"Omlouvám se, jestli jsem něco pro...,"

"Ne, neomlouvej se. Byl to tak zvláštní pocit," přerušila ho.

"Že zvláštní?" zadíval se na ní.

"Jakoby se to mělo stát," usmála se.

Chlapec jí znovu pohladil po tváři. "Vždyť mělo."

Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Hvězdám se chtělo ještě víc zářit a jim dvěma se nejspíš nechtělo jít nikdy spát. Díval jsem se na ně a v duši mě hřálo tak, jako nikdy dřív. Zvláštní noc.

Druhý den se chlapec cítil jako znovuzrozený. Byl jako ve snách. Chodil a přemýšlel zmateně, říkal, co by říkat neměl a dělal to, co nikdy dřív. Myslel na ní a na mě, na jejich první polibek. V mysli si přehrával včerejší noc, její pohled a úsměv. Stál hodinu u okna a jen o ní přemýšlel. Viděl jsem to mockrát a mohu potvrdit, že to všechno je opravdu skutečné a že všechno to krásné mámení vás naprosto pohltí.

Jenže když se blížilo odpoledne, jeho myšlenky na ní začaly pomalu ustupovat a když se pak začaly vytrácet sluneční paprsky kamsi za obzor a přišel večer, nemohl myslet už na nic jiného, než na svou pozdní schůzku, ke které se včera v noci upsal svým kumpánům. Na tu schůzku, která měla všechno zkazit, navždy. Litovat se nemělo smysl, ani křičet ani tlouct pěstí do stolu. Jediné, co zbývalo, bylo rozhodnout se, koho zvolí. Jestli zachrání sám sobě život, nebo bude s tou, do které se zamiloval. Obě cesty vedly vlastně stejným směrem, to ale on zatím netušil. Zatím se jen soužil a vzteky přecházel po pokoji, vymýšlel plán, který by ho už jednou provždy zbavil všeho trápení, všeho zlého, co v životě udělal a ještě udělat měl. Ale takový plán je někdy prostě neuskutečnitelný a všechny ty myšlenky vás jen bodají a kopou v hlavě. Někdy je lepší udělat to, co je prostě správné. Ne pro vás, ale pro ostatní, ne pro vaši minulost, ale pro vaši budoucnost. A tohle byl člověk, zamilovaný kluk toužící po lásce, po životě, který nikdy neměl a nemohl mít. Kluk, který už přestával být klukem a rozhodl se udělat něco dobrého a přitom vlastně strašně hloupého.

Láska z nás někdy dělá hlupáky nebo blázny, snílky či klauny. Nutí nás dělat věci, kterým nerozumíme a někdy nás slepě vede k cíli. Nikdy však není zbytečná, zlá, ani bez citu.
A to všichni jednou pochopí.

Zajímalo mě, co si chlapec asi myslí, leč tak hluboko do mysli jsem mu nahlížet neuměl. Mohl jsem si jen představovat, kam asi povedou jeho kroky a doufat v jeho správné rozhodnutí.
Jako stín jsem mu byl v patách a hlídal jeho osud.

Byla už noc, když se ocitl sám na smluveném místě. Měsíc se na něj se zájmem díval
a všude bylo ticho a klid. Vzduch nevoněl tolik jako včera a ani hvězdy na obloze se nechvěly vzrušením a touhou vidět, co obyčejní smrtelníci páchají na zemi. Byly schované za oparem mraků a svět se zdál smutný a chladný. Chlapec se podíval na nebe, jakoby přemýšlel o tom samém. Jeho myšlenky přeskakovaly jedna druhou, že nakonec neslyšel ani jednu z nich. Srdce mu tlouklo napětím a jeho duše raději zavřela oči.

Náhle zaslechl kroky blížící se k němu, které potrhaly jeho tiché rozjímání. Chlapec naposledy vydechl a otočil se přes rameno.

"Jsi tu," ozvalo se skrz šero a ze stínu vykročila známá silueta.

"Už jsem se bála, že mě tu necháš čekat," usmála se na něj dívka a zase se tak krásně začervenala jako včera. Zase jí očima prolétla modrá jiskra a na chvíli bylo všechno v pořádku. Ani to temno kolem nebudilo takový strach.

Chlapec měl chuť rozběhnout se k ní, schovat jí do dlaní a unést na vzdálené místo, daleko od lidí, smutku a všeho nebezpečí.

Jenomže místo toho. "Musím ti něco důležitého říct, "začal rozpačitě, "něco se stalo, něco jsem provedl, ale nemůžu ti říct co ani proč," zadíval se do tmy, "a nechci tě ohrozit, ani ti ublížit. Musím se tak s tebou nejspíš dneska rozloučit."

"Nerozumím tomu. Co tím myslíš?" polekaně se na něj podívala.

"Nemůžu ti to říct," opáčil.

"Nemůžeš nebo nechceš?"

Otočil se k ní: "Obojí."

"Moc mě to mrzí, měl jsem dneska někde být a něco skončit, jenže jsem tě musel vidět."

"Někde být? Skončit co?" nechápavě kroutila hlavou.

"Najdou mě a můžou ublížit i tobě."

Cítil jsem, jak se chlapec začíná třást, jak mu slábne hlas i odvaha odejít.

"Kdo tě najde?" přistoupila k němu.

"Já," zašuměl nepříjemný hluboký hlas mezi stromy. Chlapcovi se zastavil dech a jeho srdce málem s ním. Dívka se vyděšeně dívala do tmy kolem a pomalými kroky couvala.

"Že seš srab mi bylo jasný, ale že až takovej, co nechá svý parťáky ve štychu a ještě se schovává za malou holku. Kdybys měl aspoň koule a zdrhnul, dokud to šlo," zasmál se stín hlubokým hlasem.

Nato zpoza mraků vykoukl bledý měsíc a ozářil místo u řeky. Chlapec mžoural mezi stromy, kde se jako kamenná socha krčil jeden z jeho kumpánů. V obličeji měl strašidelný klid a jeho oči byly ledově jasné.

"Adame," šeptla dívka do ticha a chytila ho za paži.

"Ale ale, koho pak to tu máme?" muž vykročil ze stínu a chladnokrevně si oba změřil pohledem. Vypadal jako temný přízrak. Šibalsky se usmíval.

"Adame, Adame, kéž by to mohlo dopadnout jinak," sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl zbraň, "jenomže ty," ukázal na něj, "seš krysa. A víš, co se dělá krysám?" pohrával si se zbraní v ruce.

Chlapec se mu podíval do tváře. To bolelo zřejmě víc než kulka: "Jí z toho ale vynech, za nic nemůže."

Muž se k němu pomalu přiblížil, až mu téměř dýchal do tváře. "Ona to ale všechno uvidí," šeptl, "A já," pokrčil rameny, "si svědka teď nemůžu dovolit."

To, co pro mě začalo jako výzva, jako úkol na seznamu, skončilo jinak, než jsem předpokládal. Viděl jsem různé konce, dobré i špatné nebo příběhy, který dokončeny prostě nikdy nebyly. Jenomže teď jsem ucítil, jako bych měl s nimi umřít i já. Protože bez nich jsem tehdy vlastně nebyl.

Noc se prohlubovala. Všichni tři stáli a dívali se na sebe. Dívka si utírala slzy. Chlapec jí chytil za ruku. "Až budeš moct, uteč a nečekej na mě," šeptl k ní.

Muž nabil zbraň a namířil s ní na něj. Chlapec se náhle přestal třást. V jeho očích jsem viděl zlost a nenávist. Nadechl a vydechl, jakoby výdechem vypustil život ze svého těla. V té chvíli jakoby se svět zastavil a slyšet byl jen tlukot zúčastněných srdcí.

Měsíc se se strachem zase schoval do mraků tak, aby vše zůstalo skryto ve tmě.

Chlapec teď myšlenkou poslal sbohem všemu, co miloval a bezhlavě se rozběhl proti střelci. Vzduchem prosvištěla kulka. Dívka schovala hlavu do dlaní a schoulila se na zem. Skrz pláč křičela chlapcovo jméno, modlila se a bála se vzhlédnout.

Chlapec se bránil a rval, seč to šlo. Neměl sílu, měl jen vztek. Slyšel, jak zbraň dopadla kamsi na betonový chodník. Cítil chuť krve, která mu tekla do krku, když na něm muž seděl
a tloukl do něj pěstmi hlava nehlava. Pomalu si uvědomoval, jak ho opouštějí smysly, jak se temná obloha nad ním proměňuje v mlhavé obrazy. V dálce slyšel výkřiky, které mu zněly
v uších jako pohřební píseň a jediné, co mu dělalo starosti bylo, co si o něm asi myslí ona, když se tak na něj dívá, jak tu bezmocně leží jeden slaboch a vlastně asi zcela prostě umírá.

Myšlenky odcházely kamsi do daleka, už si spolu navzájem nepovídaly, nepřekřikovaly se jako dřív, vlastně téměř utichaly. Jenom jedna mu ještě rychle něco zašeptala.

Chlapcovy oči sklouzly na zbraň, která mu ležela u nohou. Z posledních sil natáhl ruku. Jeho dech chrastil jako porouchaný stroj.

Ucítil, jak jí náhle svírá v dlani. A tak tomu, jenž usiloval o jejich životy i světu, který se nad ním zavíral, ještě uštědřil poslední ránu.

Vím už, jak asi láska přemýšlí. Myslím, že vždycky chce přijít v pravou chvíli i kdyby jen jednou a naposledy. Chce, abychom ji chtěli a nikdy na ní nepřestali věřit tak jako na mě.
A takových příběhů je spousta, příběhů, které jsou ovlivněny silami lásky. Někdy je to právě ona moc, která vás nenechá jen tak odejít.

Po událostech té noci jsem zjistil, že všechno má svůj vlastní důvod. Zjistil jsem, že jsem vážně začal zase věřit, jako dřív, všemu, čím jsem byl a co bylo mým posláním.

Ale vím, co vás všechny zajímá. Ne, chlapec tehdy nezemřel, ač měl namále. Avšak život obyčejných lidí má svá úskalí nejen v lásce. Později přiznal svoji vinu a přijmul trest za svoje činy. A teprve v té chvíli se z něj nejspíš stal muž. Muž, který se rozhoduje správně, a i když je těžké opustit to, co zrovna našel, udělá to. Protože, když poznáte lásku, jste ochotni na ni čekat, ať to trvá sebedéle.

Po nějaké době jsem ho navštívil, i když jsem byl zase zaneprázdněný více než dřív.

Udělal jsem to pak ještě několikrát. Nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem k němu zvláštní pouto, přičemž jeho poutem jsem byl já, jeho krásnou vzpomínkou a on zase mojí.

Naposledy jsem s ním byl v den, kdy pominul jeho trest a on se stal zase svobodným.
Tu svobodu jsme spolu sdíleli a já se těšil z jeho života, který začal tehdy, kdy znovu potkal onu dívku. Dívku, co se tak krásně červenala, s kouzelným úsměvem a modrými jiskřičkami v očích, které vždycky tak krásně zářily a tancovaly, kdykoliv se na něho podívala.

Byl jsem mockrát a mockrát ještě budu. A jsem stejný, vždycky však úplně jiný. Pokaždé je to jako se znovu narodit a prvně prozřít, prvně se nadechnout a cítit. A s ním jsem cítil a po dlouhé době jsem zase začal být. Proto je ten příběh tak důležitý. Musíte to vědět, až o mně budete někdy přemýšlet nebo vyprávět.

Musíte vědět, že ani já to neměl vždy lehké a že se snažím být tu pro vás. Vězte, že budu, ať se stane cokoliv. Ať už jsem poprvé nebo i naposledy zároveň, hlavně ať stojím za to, poněvadž život beze mě a bez lásky nemá cenu.

Nikdy se jí tedy prosím nezříkejte, protože s láskou vždycky přichází hlavně to krásné.

S láskou přicházím přeci já, Váš První polibek.