CESTA ---->

26.03.2017

Vítr vál a cuchal její dlouhé vlasy, zatímco stála nehnutě a zamyšleně. Oči jí těkaly z místa na místo. Snažila se přemýšlet. Snažila se promyslet svůj další krok. Před ní se linuly do dáli dvě stezky. Obě se zdály křivolaké, obě se kroutily v zatáčkách a občas mizely za kopec či se propadly do údolí.
Osud stál pořád po její pravici. Potměšile se usmíval a dával jí najevo svou moc a pýchu. Pořád po ní pokukoval, občas nervózně zamlaskal, za každou cenu chtěl, aby věděla, že on ví to, co ona ne. To jí ubíjelo i zajímalo zároveň. Škoda, že dlouho mlčel, nepomohl jí v jejím rozhodnutí. Došlo jí tak, že je vážně sama. Sama se sebou, se svým svědomím. Zhluboka se nadechla. Znovu se zadívala na směrnice.
"Už ses rozhodla?" Zeptal se Osud nepříjemně.
Proč je takový? Nedávalo jí to smysl. Mohl se zachovat jako přítel. Přišlo jí, že možná ani nemá přátele, že něco takového snad ani neexistuje v tomhle světě. Každý je každému lhostejný. Podívala se znovu nejistě na stezku dospělosti a zadumaně přešlápla na místě. Vlastně jí dost udivilo, že obě cesty se tak podobaly, ačkoliv každá vedle úplně jinam. Možná, že Osud na ní nastražil nějakou past. Nebyla si jistá.
"Nejradši bych zvolila tu druhou." Přešla k pěšině, která ji měla dovést k bezstarostnosti.
"Líbí se mi víc." Pokrčila rameny. Osud mlčel. Možná jí nemohl pomoct, i kdyby chtěl.
Po dlouhé chvíli konečně promluvil. "Jsi si jistá?"
"A budu si vůbec kdy jistá?" Opáčila.
"Příliš posloucháš svůj strach." Promluvil zase.
"A nebo příliš poslouchám druhé."
"Neposloucháš hlavně sebe..." odvětil Osud a rozhlédl se po krajině.
"Nebudu tě soudit, ať už se rozmyslíš, jak chceš."
"Budou mě soudit ostatní." Řekla zklamaně. Ale vykročila k pěšině. Po chvíli se ohlédla. Osud se k ní ale otočil zády. Zamrzelo jí, že se s ní ani nerozloučil. Na chvíli se tedy zastavila.
"Co je správné?" Křikla na něho hlasem plným obav.
"Čelit!" Odvětil přes rameno, aniž by se na ni podíval.
Bylo jí do pláče. Chtěla, aby měl někdo pochopení, pro její rozhodnutí. Jenomže porozumět její duši nemohl nikdo. Všichni ostatní se dávno vydaly cestou jinou, tou, od které se předtím odvrátila. Nemohla se s nikým poradit. Nikdo už nebyl tam, kde ona.
Její rozum věděl, co je správně. Ona mu ale nedala šanci se projevit. Dalo by se říct, že byla sobecká sama k sobě. Kdo by si upíral takový život, jaký by měl mít? Setřela z tváře slzu. Musela se rozhodnout a se srdcem plným obav se tedy rozešla ke stezce první. Najednou ucítila, jak k ní přišel Osud. "Je na čase." Položil jí dlaň na rameno.
"Bude to těžké?" Zeptala se náhle.
"Ano."
"Budu cítit bolest?"
"Ano." Odpověděl zase.
"A budu někdy šťastná?"
"Samozřejmě." Usmál se pro sebe.
Otočila se na něho. Vypadal unaveně i energicky zároveň. Nevěděla, co si o něm myslet. Přišla si vedle něho nicotná a hloupá, ale přitom o něco silnější.
"Tak tedy sbohem." Kývla.
"Na viděnou." Odvětil s úšklebkem.
Cítila, jak vstupuje na nezmapovaný úsek plný překážek. Nevěděla, co dělat. Jak myslet a jak žít. Věděla jen, že všechno bude boj, a že ona neumí bojovat. Přesto to byla nutnost. Cesta, kterou musí podstoupit. Nadechla se zhluboka a vyšla vstříc všemu, co jí čekalo. Pokynula Osudu na rozloučenou a pomalu se vzdalovala. Nešla vesele ani nešťastně. Šla rozhodně a odhodlaně. Za prvním kopcem zjistila, že cesta bezstarostnosti zmizela a naprosto bez jakýchkoliv námitek přešla plynule v cestu dospělosti.
Ač se to zdálo sebedivnější, byla to skutečnost. Jen hlupák by si byl vybral tuhle cestu šílenství. Každý přece ví, že žít bezstarostně, znamená nežít plnohodnotně a že prožívat strasti, radosti, smutek i štěstí naplňuje ty, kteří stejně jako nejmenovaná nakonec prohlédli onu lest a vydali se cestou správnou. Protože jít cestou dospělosti, znamená především mít odvahu a přece jen i kapku toho šílenství.

Také si tak občas připadáte? Já tedy pořád...

© 2021 Kamila Rybářová. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!