Srdce temnoty *

24.03.2017

Stál jsem tam. Nevnímal jsem nic kromě jeho dechu. Dechu tak rychlého a zoufalého. Snaha se zachránit v něm byla téměř hmatatelná. Jenže já se cítil tak nezlomný a silný, že mě nemohlo nic přimět se zastavit. Vždyť bych tak zradil sám sebe a svoje zásady. Zradil bych tak slib, který jsem sám sobě dal. Totiž, že jí nikdy nikdo nesmí ublížit. A slovo nikdy je závazek. Má zodpovědnost za něj mě mrštila do téhle situace. Že jsem byl svým způsobem hrdý, bych nikomu ani za celý svět nepřiznal. Ale byl jsem. Hluboko ve svém srdci jsem byl sám sobě svým pánem, který morálně věděl, co je správné a co je naopak zločin. Jenomže vztek dokáže v člověku probudit zvíře, bestii, monstrum. Dokáže probudit temnotu, která se v každém skrývá. Ať už je potlačovaná či ne. Číhá v nás. A ve mně té noci přebrala veškerou moc. Drala se na povrch spolu s bezcitností.

A důvod mojí vnitřní vzpoury se krčil u mých nohou. Důvod, proč jsem ze sebe hodlal za pár minut udělat vraha, se jako šváb svíjel pod deštěm ran, na kterých jsem měl podíl. Byl to slaboch, ale kopat do něj ze mě dělalo slabocha ještě většího. O kolik jsem byl lepší než on, jsem vlastně nikdy nechtěl vědět.
Přemýšlel jsem o tom, jestli jsem čestný. Snad ano. Snad aspoň s tímhle pocitem jsem se hodlal nechat doživotně mučit výčitkami svědomí, o tom, že jsem zrůda, která však pomstila čin jiné zrůdy.
Nejhorší na tom bylo, že i přes vztek, zášť a nenávist, jsem nad ním stál s ukradenou a nabitou jednatřicítkou a pořád jsem nebyl schopen zmáčknout spoušť.
Tou brzdou byla ona. Ta, pro níž jsem byl schopen tohle všechno udělat a pak navěky nést následky. Nikdy bych jí to však nevyčítal. Nikdy. Byla světlem všech šedivých myšlenek. Vzpomenul jsem na její úsměv a už se mi na sekundu nechtělo být zločincem. Zbraň v mojí ruce náhle vypadala směšně a já sám se lekl, co to pro krista dělám. Trochu jsem polevil. Ustoupil jsem o krok vzad. Ruce se mi třásly. Z očí tekly slzy. Snad jsem byl stejně zoufalý jako ta sketa na zemi.
Pořád ležel. Jakmile ale ucítil, že jsem se vzdálil, vzhlédl na mě.
I kdyby se stalo cokoliv, jediné, co mi té noci živě utkvělo v paměti, byly jeho oči. Oči šílence a vraha. Přísahám, že ač jsem toho za celý život viděl a zažil víc než dost, jeho oči mě vyděsily a naprosto znechutily zároveň jako nikdy dřív. Bylo v nich jenom zlo. Žádné svědomí, žádný soucit.

V tu chvíli jsem už neměl na vybranou. Věděl jsem, že když povolím. Budu to já, kdo bude prosit o smilování. Teď jsem měl na vrch. Musel jsem toho využít, i když mi to drtilo srdce a duši. Chystal jsem se vědomky učinit to nejhorší zlo, však zároveň i pomstu a záchranu dalších životů. Byl jsem tedy satanem i bohem současně. A jedna jediná minuta rozhodla o všem.
Znovu jsem tedy zkoušel zklidnit dech a nabrat sílu. Namířil jsem zbraň do jeho tváře.
Ne, už jsem byl moc daleko. Už jsem nemohl jinak, zkrátka to nešlo.
Prst na spoušti se lehce chvěl.
Ať už jsem byl dobrým člověkem nebo ne, bylo to jedno. I kdybych hodiny váhal, jestli být vrahem či ne, stačila mi jedna jediná vzpomínka, abych udělal, co jsem udělat měl. Vzpomínka krutá a nemilosrdná, stejná jako jsem byl nyní já. Vzpomínka na ní. Na její nahé tělo ležící na podlaze v kaluži krve. Na její povadlou tvář a neusmívající se ústa. Na její mrtvé oči a konečně na člověka, který byl za všechno tohle odpovědný.
Odbočil jsem ze správné cesty. A výstřely jsem zpečetil svůj záměr.
Ať už by ve mně kdokoliv hledal šílence nebo slabocha či blázna, rozhodně by vytušil, že jsem nebyl sobec ani hlupák a že tím pádem druhá kulka nepatřila stejnému vrahovi.

© 2021 Kamila Rybářová. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!