Snažím se PSÁT

30.12.2017

Snažím se psát. Snažím se pochopit, jak svět dokáže tak rychle zhasnout, jak rychle dokáže člověk překazit celý svět. A jenom přemýšlím nad tím, co je za vší tou scénou. Přemýšlím o citech, o poutu. Snažím se vyčíst ve svém srdci kód, klíč, který možná odemkne moje rozhodnutí. Neumím se rozhodovat a pod tlakem mi to jde ještě hůř. Jenže jediný člověk, který na mě vyvíjí tlak, jsem já sama. A to je asi to nejhorší. Jsem sama sobě trestancem, obětí i zachráncem. Spousty rolí na jedno utahané srdce. A jsem sama a to je pro mě možná lék, možná trest. A nechci nic slyšet. Nechci poslouchat rady a poznámky ostatních. Chci všechno vyřešit sama, chci dojít k nějakému cíli. Ale jak? Ptám se. Volám do nebes co chvíli, aby mi někdo poslal nějaký vzkaz.
Říká se, že každý má nahoře toho strážného anděla, který nad ním bdí a poslouchá jeho potíže, radosti i strasti. A já si vždycky myslela, že já ho mám taky. Nedočkavě poslouchá a sleduje mé počiny na zemi a nutně čeká, až udělám nějakou chybu, aby se nenudil a mohl mě zachránit. Jenže to mi nějak nevychází. Nikdo nepřišel a nepřijde. A prostě se v tom plácám sama. Chodím ode zdi ke zdi. Zkouším, co je správně i co špatně. Zkouším být veselá i smutná. Nevím, co mi sluší víc.
Jenomže ať dělám cokoliv, stejně tak nějak cítím v každém cípu svého těla i duše, že ta zrada asi nevyhnutelně pomalu opouští můj organismus. Ne, nejsem měkká. Nemyslím si, že bych byla ubohá nebo bezpáteřní. Myslím si, že prostě nutně chci být jenom šťastná.
Stejně i ten můj strážnej ví, jak tohle skončí. Tak o čem jsou ty dohady. Neumím si pomoct. Ty city jsou ve mně jako rakovina. Jsou zapuštěny tak hluboko do nitra mého srdce, že i kdybych chtěla sebevíc, nikdy bych je ze sebe nedostala. Možná kdybych měla víc času, zapomněla bych na ně z poloviny. Jenomže potlačované city jsou pořád city.
Takže co? Jsem doživotně poznamenaná a svým způsobem i nedořešená. Protože ten cíl možná schválně vzdaluju sama sobě, jen abych nevypadala ukvapeně. A i přesto, že jsem zklamaná, ublížená a nedůvěřivá, jsem pořád ta holka, která milovala, miluje a vždycky bude milovat ryze.

© 2021 Kamila Rybářová. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!